Václav Němec
Problémy etiky ve filosofii existence

Tématem příspěvku je role etiky v tzv. filosofii existence. Jak naznačuje název příspěvku, je postavení etiky v rámci filosofie existence do jisté míry problematické. O tom mimo jiné svědčí skutečnost, že etika ve smyslu systematické reflexe morálního jednání zůstává stranou zájmu hlavních představitelů filosofie existence 20. století. Příspěvek se snaží objasnit právě příčiny a smysl tohoto problematického poměru mezi etikou a filosofií existence. První část příspěvku je věnována pojetí vztahu etiky a uskutečňování vlastního já v rámci konceptu tří stadií lidské existence u Sørena Kierkegaarda. Ve druhé části je pak zkoumáno, jakým způsobem Kierkegaardovo pojetí (spolu s Nietzschovou kritikou morálky) předznamenalo problematické postavení etiky ve filosofii Karla Jasperse, Martina Heideggera a Jeana-Paula Sartra. Přitom by se mělo především ukázat, do jaké míry jsou v myšlení uvedených autorů specificky etické otázky absorbovány otázkou po bytí a problematikou autentické/neautentické existence, které filosofie existence staví do centra svého zájmu.

 

Jakub Čapek
Filosofická hermeneutika a otázky etiky

Hermeneutika jakožto významný filosofický směr 20. století se rodí v okamžiku, kdy se téma rozumění stává ústředním tématem filosofie. V první části přednášky nastíním, co se v obratu k rozumění odehrálo. Mimo jiné došlo k zásadnímu posunu v chápání subjektu, který – oproti jedné tradici reflexivní filosofie – není chápán jako někdo, kdo sebe sama může uchopovat bezprostředně, nýbrž jako někdo, kdo se poznává až ve svých aktivitách a dílech. Není bytostí, která si je sebe vědomá, nýbrž bytostí, která se interpretuje, či přesněji, je bytostí, která rozumí bytí a vykládá je.

Ve druhé části představím tři různé varianty filosofické hermeneutiky. Liší se svou charakteristikou toho, čemu vlastně rozumíme, když rozumíme bytí. Zatímco podle Heideggera je bytím, jemuž rozumíme, v zásadě čas (chápaný jako vlastní a konečný), podle Gadamera je bytím, jemuž rozumíme, řeč (chápaná jako dialogické dění), a podle Ricoeura je bytím, jemuž rozumíme, příběh.

Ve třetím kroku upozorním na způsoby, jak může být tato myšlenka – ve svých různých variantách – rozvinuta do podoby filosofické etiky. Přitom lze vyjít z jednoho důsledku základní hermeneutické teze: pokud člověk nahlédne svá životní přesvědčení jako interpretace, pochopí, že jiné interpretace byly rovněž možné. Slovy M. Heideggera, uvědomí si možnostní povahu svého rozumění. Tento náhled se upřesňuje do výzvy „uvědomit si své předsudky“ (Gadamer), tj. zároveň otevřít se pro jiné výklady. Filosofická hermeneutika svým důrazem na otevřenost ústí do etiky dialogu (v Gadamerově pojetí), do etiky multikulturalismu (Ch. Taylor) či narativní etiky (často navazující na P. Ricoeura).

V poslední, čtvrté části ukážu několik možných námitek proti takto založené etice. Může nás například neuspokojovat tím, že nehlásá žádná obsahová dobra, nýbrž popisuje pouze proces (dialog), v němž lze mezi různými dobry prostředkovat. Toto neuspokojení lze vystupňovat do námitky: hermeneutická etika je nutně relativismem (kritika z pozic novotomismu). Zcela jiný typ kritiky hermeneutice naopak vyčítá, že pracuje s určitým dobrem vyššího řádu: vést dialog je dobré/uzavírat se dialogu špatné. Je třeba se ptát, na čem se toto dobro vyššího řádu zakládá. Jacques Derrida formuloval podezření, podle něhož jde jen o „dobrou vůli k moci“. Ve snaze odpovědět na uvedené námitky se vrátíme k výchozímu impulsu celého myšlenkového směru.

 

Ondřej Švec
Svoboda a determinismus v Etice

Po úvodním rozlišení etiky a morálky budou představeny důvody vedoucí Spinozu k zamítnutí většiny postulátů, o než se opírá tradiční pojetí mravního života. Mezi tyto postuláty patří zejména protiklad skutečného a ideálního, předpoklad svobodné vůle a představa Boha coby zákonodárce morálky a posledního soudce našich činů. Kritika těchto představ, které jsou podle Spinozy způsobeny naším sklonem k antropomorfnímu chápání skutečnosti a neznalostí příčin rozhodujících o našich slovech a činech, nás dovede k hlavnímu cíli Spinozovy Etiky, jímž je nalezení cesty, jak dosáhnout štěstí v deterministickém světě. Diskuse bude věnovaná zejména následujícím otázkám: je svobodná vůle nezbytným předpokladem etiky? A je pro etiku nutné stanovení rozdílu mezi tím, co de facto jest, a tím, co by mělo de iure být?

Jako opora pro přednášku by mohl posloužit krátký úryvek ze Spinozovy Etiky, 3. část (viz příl. „Spinoza – Etika III“). Zájemci si mohou předem přečíst „Předmluvu“ a „Tvrzení 2“ s dlouhou „Poznámkou“, v níž Spinoza kritizuje předpoklad svobodné vůle. Jako vodítko pro četbu by mohly pomoci následující otázky, na něž lze v textu snadno nalézt odpověď.

Z jakých důvodů Spinoza kritizuje své předchůdce a jejich pojetí vášní?

Proč není člověk ve světě jako „stát ve státě“?

Na základě jakých argumentů popírá Spinoza svobodnou vůli?

 

Jiří Holba
Buddhistická etika

Obecně vzato se buddhistická etika dá nejlépe charakterizovat jako cesta, která zdůrazňuje důležitost správné motivace, pěstování ctností a odstraňování utrpení ostatních. Můj příspěvek se bude zabývat zdroji etického myšlení v raném buddhismu, etikou v kontextu karmanového zákona o retributivní síle našich činů a etikou v rámci mahájánového buddhismu, kterou velmi dobře vyjadřuje buddhistický filosof a básník Šántidéva (7.–8 st. n. l.) slovy: „Proto bych měl odstraňovat strast druhých, vždyť je stejná jako má vlastní. Měl bych být stále prospěšný druhým, vždyť jsou bytostmi stejně jako já.“ Dotknu se také otázky, zda či v jakém smyslu lze buddhistickou etiku považovat za etiku deontologickou, utilitaristickou či konsekvencionalistickou, jak bývá někdy charakterizována.

 

Jakub Jirsa
David Hume – ‚umělé‘ ctnosti a lidská přirozenost

Tématem semináře bude Humovo pojetí lidské přirozenosti s ohledem na tzv. společenské či umělé ctnosti. Seminář proběhne formou rozboru několika kratších úryvků z Humova spisu A Treatise of Human Nature (1739–40) a textů Francise Hutchesona An Essay on the Nature and Conduct of the Passions and Affections (1728) a Bernarda Mandevilla Fable of the Bees (1705). Na jejich základě se pokusím ukázat, že Hume na rozdíl od svých předchůdců předpokládá, že lidskou přirozenost lze „tvarovat“ či „měnit“. Vlastním filosofickým problémem pak budou tzv. umělé ctnosti, resp. jejich umělost vzhledem k možným proměnám lidské přirozenosti.

 

Vojtěch Kolman
O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat.

„Lidé dnes věří, že vědci tu jsou proto, aby je poučili, básníci a hudebníci proto, aby je pobavili. To, že by je mohli také něco naučit, jim vůbec nepřišlo na mysl.“

Wittgenstein, Vermischte Bemerkungen

Obecná otázka, která nás zajímá, může být formulována takto: Lze antinomie rozumu, do nichž se tento systematicky zaplétá, vyřešit odskokem z epistemické oblasti do oblasti estetické? Toto řešení by bylo v souladu s Wittgensteinovou (a také Heideggerovou) pozdní tendencí předesílat, v rozporu s tradicí, uměleckou zkušenost zkušenosti vědecké. Souvislost estetiky s etikou, která je tématem školy, je dána problémem katarze, skrze niž má být v uměleckém díle překonán počáteční rozpor.

Východisko i název přednášky přitom tvoří slavný Wittgensteinův výrok „o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“, kterým uzavírá svůj Tractatus a v němž samém se říká něco, co by v souladu se svým obsahem nemělo a ani nemohlo být vlastně vysloveno, přestože to vysloveno bylo. Tento rozpor má kromě zřetelných epistemických motivů, jež artikulují vztah obsahu tvrzení k jeho konstitutivním předpokladům (můžeme klidně říci: „horizontu porozumění“), také konotace etické a estetické, tj. týká se rovnou měrou oblastí pravdy, dobra a krásy v jejich vztahu k oblasti nevyslovitelného.

Zatímco v etice je tento ohled zvláště patrný (neboť odpovídá klasické kritice kazatelů morálky, kteří by právě proto, že soudí, měli být sami souzeni), estetická oblast nám nabízí přesvědčivé příklady, v nichž je uvedená rozporuplnost překonána, neboť se v ní systematicky pohybujeme na hranici toho, co říci lze a toho, co se v této řeči pouze ukazuje, jak to manifestuje právě zpěv jako zkušenostní fenomén. Seminární formou lze řešit mj. tyto závažné otázky:

1) Co je to za pravdu, která je v umění smyslově manifestována?

2) Jak souvisejí Klingsorova autokastrace a chromatická stupnice s dialektikou pána a raba?

3) Proč by v ideálním dramatu neměly vystupovat záporné postavy?

4) Proč je zmenšený septakord maloburžoazní?

Literatura
Hegel, G. W. F., Philosophie der Kunst. Vorlesung von 1826, Suhrkamp, Frankfurt a. M. 2004

Wittgenstein, L., Lectures and Conversations on Aesthetics, Psychology and Religious Belief, University of California Press, Berkeley 1967